Jak jsou mi blízké a známé tyhle židle v psychiatrických čekárnách, ordinacích a léčebnách… Vás znám moc dobře.
Tak dobře, že už ani necítím ostych vám tykat. Tolik času s vámi, plného zoufalství a zároveň naděje. Jako tonoucí jsem se snažil chytat stébla, snad vděčný za cokoliv, co by mě vytáhlo za vlasy. I bez ohledu na jakoukoli újmu, kterou bych přitom utrpěl. Jen prosím, ať je už líp.
Jakýkoli malý střípek zázraku. Nové medikamenty, které snad už zaberou. Nějaká rada či návod z úst lékaře. Motivační hesla a věty z letáků na stole. I z nástěnek na stěnách.
Pohltila mě mlha a já neviděl, kudy z ní najít cestu ven.
Discover more from Jan Bartek
Subscribe to get the latest posts sent to your email.
Jan Bartek 24.9.1981