Úzkost, dřív pro mě něco, co jsem nedokázal přemoci. Ta bolest na hrudi až paralyzovala. Vysávala ze mě zbytek sil tak, že jediná útěcha byla moje postel, kterou jsem z důvodu častých, bezvládně proležených hodin, dnů začal až nenávidět.
Teď jsem v situaci, kdy s tím už umím pracovat, a je také pravda, že na tyto až z politováníhodné dny spíš už jen vzpomínám.
Dřív jsem úzkost vnímal jako něco nechtěného, prostě můj úhlavní nepřítel, který může za to, kde jsem byl a jak se cítil. Však postupem času a práce na sobě v podobě skupinových terapií jsem se s úzkostí spřátelil. Ta holka vlastně není zlá ani špatná, naopak je to něco jako kontrolka, co křičí: „Pozor, děje se něco špatně. A její bolest siréna na poplach: „Stůj, zastav se, jdeš zeď sám proti sobě.“


Discover more from Jan Bartek

Subscribe to get the latest posts sent to your email.