Stav mého úplného klesání dolů nazývám temnota. Je to označení pro chvíle, kdy si nevím rady, jak z něčeho ven. Je to stav, kdy jsem přehlédl signály, jak mu předejít, a zahučel do něj, skokem po hlavě. Temnota pro mě představuje mou naprostou beznaděj.
Na téhle temnotě je zvláštní, že vše špatné, co se v životě nepovedlo nebo jen odehrálo, se začne náhle připomínat tak intenzivně, až je neuvěřitelné, že když se cítíte dobře, na to ani nepomyslíte.
Ocitnout se v temnotě je matoucí – dokáže našeptávat tak přesvědčivě, že i věta z úst milované ženy, že vás miluje, zní, jako by to byla lež. Dřív jsem jí podléhal tak silně, že skrze zkreslení temnoty jsem mluvil k ostatním způsobem, který spíš ubližoval, než potěšil. Tím jsem tahal dolů i mě tak blízké.
Dnes se to snažím řeším tak, že když už temnota přijde, snažím se jí jen přežít. Vyhýbám se všemu, co by tento stav mohlo prohloubit. Zakazuji si v takové chvíli cokoliv řešit a všechno odkládám na dobu, kdy mi bude lépe. Protože v téhle emoci se spíš ubližuje, než že se něco vyřeší.