Asi jsem se už někde zmínil, a pokud ne, tak se pozná, že ve hře na kytaru jsem samouk. Nebo jak říkají mé dcery, které mají za sebou základní uměleckou školu: „Tatíčku, ty jsi takový náš samo kluk na tu kytaru, viď?“
Asi jedna z věcí, která se v mém dětství vyskytla, byla právě společnost staré kytary. Nebyla ničím výjimečná, chyběly jí nějaké struny a sem tam ladicí kolík v mechanice.
Struny, na které se dalo hrát, byly hlavně basové, a zde mě asi po pár úhozech oslovil rytmus, který jsem později piloval k doprovodu mých prvních pokusů o mojí zhudebněnou poezii.


Discover more from Jan Bartek

Subscribe to get the latest posts sent to your email.