Jan Bartek – 17:28

Jako křehká váza, jeví se má hlava
Nechat ji spadnout někde shora 
Tu hromadu střepů nikdo nikdy neposbírá

To přece ale vím, jen tak mezi náma 
Že vždy ta naděje poslední umírá 
A taky vím co značí slovo „chtít” a ”víra”

Jen někdy jakoby prostor se uzavírá
A s ním se vytrácí jakákoliv malá škvíra
Kde bych prostrčil osmdesát kilo mého těla 
A to i třeba s ušima na krev odřenýma 

Jó asi jó, ta naděje a k ní i ta víra
To je to, co mi teď tak asi zbývá
To je to, kdy světlo zažne jiskra 
Pak tlama temnoty se rozevírá 

Dochází mi, spíš už došla všechna síla
Svádět to na výmluvy, čí to je a není vina
V tom je ta minulost vlastně štědrá
Že její zkušenost křičí ”začni už jinak a znova”

Mgr. Martina Začalová – 17:51

Naše minulost to je dar
Vědět,  jak nikdy více 
Nechci-li ovšem zmar
A naději zapálit pohřební svíce 

Rozmetat na kusy
Nikdy už neslepit 
Vytvořit nový svět 
Prostě se pochlapit

Teorie jasná jak rána na solar
Snadné je vyslovit tato slova
To když přijde nezdar 
Bolestné začínat zas a znova