Jan Bartek – 17:28
Jako křehká váza, jeví se má hlava
Nechat ji spadnout někde shora
Tu hromadu střepů nikdo nikdy neposbírá
To přece ale vím, jen tak mezi náma
Že vždy ta naděje poslední umírá
A taky vím co značí slovo „chtít” a ”víra”
Jen někdy jakoby prostor se uzavírá
A s ním se vytrácí jakákoliv malá škvíra
Kde bych prostrčil osmdesát kilo mého těla
A to i třeba s ušima na krev odřenýma
Jó asi jó, ta naděje a k ní i ta víra
To je to, co mi teď tak asi zbývá
To je to, kdy světlo zažne jiskra
Pak tlama temnoty se rozevírá
Dochází mi, spíš už došla všechna síla
Svádět to na výmluvy, čí to je a není vina
V tom je ta minulost vlastně štědrá
Že její zkušenost křičí ”začni už jinak a znova”
Mgr. Martina Začalová – 17:51
Naše minulost to je dar
Vědět, jak nikdy více
Nechci-li ovšem zmar
A naději zapálit pohřební svíce
Rozmetat na kusy
Nikdy už neslepit
Vytvořit nový svět
Prostě se pochlapit
Teorie jasná jak rána na solar
Snadné je vyslovit tato slova
To když přijde nezdar
Bolestné začínat zas a znova
Discover more from Jan Bartek
Subscribe to get the latest posts sent to your email.
Jan Bartek 24.9.1981